Neuvěřitelné pravdy
3. 8. 2010
"Vstávat holoto!" zařval jsem z plných plic. Během deseti minut byli všichni tuzí.
"Co je? Jejda jak dlouho jsme spali?" zeptal se překvapeně Louie.
"No zhruba tak osm minut." usmál jsem se.
"Ty vrahu! Ani vyspat nás nenecháš!"
"Tak hoďte se do klidu, jdem za něma jo?"
"Ach ne! neměl jsi mi to připomínat. Zase si budu vyčítat, že jsem se mohl vzbudit dřív a zabránit mu v odchodu." hystečil Kristián.
"Klid!" rozzlobil jsem se. Otevřel dveře a zazvonil na byt Lukášových rodičů. Ostatní mě následovali. Paul si viml jak jsem nervózní a pohladil mě po paži.
"To bude dobrý." utěšoval mě. Najednou se ozval se zvonku chlas.
"Kdo je?"
"Dobrý den. Tady jsou Lukášovi přátelé. Chtěli by jsme vám..."
"Jděte pryč! Vzali jste nám syna! Co ještě chcete?!" ozval se ženský hlas a vzápětí, jak ji její manžel uklidňuje.
"Prosím, odejděte." řekl tiše.
"Ne! Potřebujeme vám něco opravdu důležitého říct." trval jsem na svém.
"Ach... tak pojďte dál. ale jen na chvíli." ozvao se nakonec. Vyběhli jsme do druhého patra a tam spařili Lukášovu matku s nasupeným pohledem.
"Co chcete?" řekla drze.
"Prosím, posaďte se." poprosil jsem ji a ona nás vtáhla dovnitř. zuli jsme se a usedli na pohovku.
"Tak co se děje? Kde máte vůbec Lukáše?" zeptal se otec, který se posadil naproti nám.
"Víte, nevím jak bych vám to měl říct... no zkusím to tak... přeju vám.... upřímnou soustrast." řekl jsem se skolpenýma očima. Lukášově matce vypadl z ruky tác, na kterém měla poskládané čaje a sušenky. Vzápětí utekla někam pryč s brekem do pokoje. Manžel za ní okamžitě běžel. Nenapadlo mě nic jiného, než uklidit rozbité hrnky, misku a rozlomený tácek. Kluci mi pomohli. Vrátili se zrovna když jsem to házel do koše (který jsme mimochodem tak pracně hledali).
"Nechte to. Řekněte nám, jak se to stalo." řekl přísně Lukášův táta a my se zase posadili.
"Víte bylo to jako normální ráno," začal Tim "vstal jsem jako první, ale Lukáše jsem nidke neviděl. myslel jsem, že odešel večer z toho baru s nějakou holkou. Pak se vsbudil tady Dan a odešel někam. Pak se vsbudili i ostatní kluci. V klidu sme obědvali, když mě napadlo, že lukáš šel přece s náma dom. Ale potom mě uklidnilo to, že jsem se vlastně probudil až okolo jedenácté. Mezi tím mohl klidně někam odejít. Do jeho osobního života si prsty nepletem. Pak se mi to zdálo divné, že se do sedmi hodin dovečera neozval a tak jsem mu zkoušel volat. Zvedl to jeden policista, který nám oznámil, že si postavil křížek, vedle železniční trati a počkal si na nejbližší vlak." udělal dramatickou pouzu. Lukášovi ročiče se na nás dívali s vykulenýma očima a poté, co si sezbírali čelist ze země se nás nakonec zeptaly..." jak dlouho to víte?"
"Teď to bude asi dobrýho půl dne." Víte, nejdřív jsme se potřebovali vyspat a pak jsme ihned jeli za vámi. A cesta sem není zrovna krátká."
"Kde že vlastně Lukáš bydlel?"
"S námi v Českých Budějovicích v jednom rodiném domu."
"Aha. A kolik vám vlastně je?"
"Mě dvacet, tady Denymu sedumnáct, Louiemu šesnáct a Paulovi sedmnáct."
"tak aspoń vím, ženevyrůstal s nějakýma strýma úchylákama někde v zapadákově." povdechla si.
"Víte, jestli budete nějak potřebovat pomoc s pohřebem..."
"Ne... to bude dobré. Jsem ráda že jsme přijeli. Užívejte si života a teď prosím už odejděte. Tady máte něco sebou. Ahoj chlapci." zabouchla za námi dveře a mi jsme jen čekali, než se nám to dá v hlavě všechno dohromady. Vyrazili jsme směr auto a cestou jsme si rozbalili všech pět balíčků chipsů. "Hele! Proč zrovna já mám česnekový!" naštve se Louie.
"no tak vedle mě hochu teda sedět nebudeš. běž si smradit do kufru." vyhnal jsem ho.
"Cože? Ale!"
"Tak budeš mít jak pes vytaženou hlavu z okna." nedal jsem se. ten smrad se nedal přeřít. Ihned jsem si vzpoměl na to, co říkala babička mojí mámě, když přišla s česnekovou dietou. Zhubneš deset kilo, ztretíš deset přátel. Ach... když si vzpomenu na rodinu a na tu strašnou autonehodu. Kdyby ten kamioňák nepil, nikdy bych nebyl takový, jaký jsem teď. proč teď ksakru myslím na minulost? to je už dávno za mnou. ach jak já nenávidím život.
"Bože! je mi úplně ......až tam dole někde pryč...... jedno, že si se tam nahoře sám nudil, ale musels do toho bordela tahat i nás?!ů zakřičel jsem z plých plic a dával se nahoru na nebe předním sklem.Kluci se na mě dívali jako na zjevení. Hned na to se začali smát z plných plic. Klidně bych v tu chvíli vsadil i svoje glády (a to už je co říct) na to, že potom hledali svoje zuby na sedačce. Když konečně smích utichl, řekl do ticha Luoie nějakou moudrost.
"Víte že se smíchem hubne?" zeptal se.
"tak v tom přápadě sem zhodil minimálně deset kilo!" rozkřikl se Pája a tentokrát sem se smál i já. Tak kluci, tady přespíme." zastavil jsem a vystoupil. Tim přivřel oči a zvědavě četl nápis motelu.
"Vždyť je to ten motel, ve kterém jsme jedli." namýtl.
"Já vím. Ale zdálo se mi to tam vcelku solidní."
"jo to je pravda." přikývl louie a vydal se objednat pokoje. Teda vlastně jeden velký pokoj. Zbyli tam ještě dvě místa, aleto jsme hned vyřešili. Hodili jsme na ně dágly a bylo vymalováno. Po chvíli jsem viděl Paula jak vytahuje z batohu pár gramů marihuany. Kysele jsem se na něj podíval. Jednou jsem to měl v puse a to mi bohatě stačilo... Otevřel okno a zapálil si. Pak hluboce potáhl a podal mi skleněnku. "Roztahals to pořádně?"zaptal se ho kriticky Tim. Ten o tom ví také určitě svoje. Jen tak mezi náma... nelíbilo se mi to. Nikdy mě drogy zrovna moc k sobě netáhly... spíš naopak. Ale tak nikdy jsem si nezahulil s něma, že? Tak proč to nezkusit? Viděl jsem ja Paulovi rudne obličej a nafukujou se mu škraně. Nakonec vydechne a začne kašlat. Připadá mi to nechutné. To samé opakuje i kristián. "ne, dobře, odpovím si sám... neroztahal!" snažil se vypustit s úst slova v záchvatu kašle. "Ale tak když jinak nedáte." pokývl jsem rameny a vzal si taky. Za hodinku se ozvalo zaklepání na dveře a Louie celý rudý řekli vcelku nadrženým tónem: "dále, je otevřeno." všichni jsme vybuchli smíchy. Otevřeli se dveře a tam stál recepční. Vyjukaně na nás zíral. No muselo to stát za to, protože mě oči velké jak kopačáky. Čtyři totálně zhulení kluci (dva totálně mimo v záchvatech smíchu se choulí na zemi, jeden (já) sedí v křesle a jaksi mu schází oblečení, pokud se ovšem nepočítá ta omotaná záclona okolo pasu, a ten poslední ležel v tranzu na posteli a šlapal ve vzduchu. Asi se mu zdá, že jede na kole). ke všemu nebylo přez kouř moc dobře vidět, protože jsme zavřeli okna. "Pánové, musím k vám přidělit další dva mládence." řekl ještě s vykulenýma očima. Když jsem řekl, že mu ty oči asi prstama zastrčím zpátky a cestou mi spadla záclona, vyjekl a rychle odtryskal. Vzápětí do pokoje vešli dva chlápci. mohli mít tak osumnáct. Sotva nás uviděli, začali se smát.
"je na mě něco k smíchu?" zeptal jsem se ukřivděně nahý a se zarudlýma očima. Dal jsem si ruce v bok a díval se na ně.
"ne. Vypadáš jak kobyla." žduchl do mě jeden a já jsem mu ten jeho nestydatý prst zmáčkl tak, že si to bude ještě hodně dlouho pamatovat. "Dobře dobře!" rezignoval. Zhodili z postelí bágly a otevřeli okno. Víc si nepamatuju, protože jsem usnul.
Ráno mě probudil ostrý náraz. "au! Do prdele! kterej kterén,!" slíším podemnou. Byl to Tim.
"Aha. Sory Time. já sem myslel, že je to Pája. to víš. Příjemný probuzení." spiklenecky sem na něj mrkl. pochopil. Potichu jsme se přišourali k vedlejší posteli a zstáhli Paula z postele i s prostěradlem.
"dementi!" zasoptěl a vrazil nám facku. Pak jsme se všichni tři pořádně podívali po pokoji. Upřímě... Tam byl snad větší bordel než v politice!!! Potom sjedu pohledem na nějaké dva týpky. Kdo to kruci je? Vzápětí si uvědomím, že jsme nahý.
"Co se to tu kurva dělo?" zeptám se podezřele.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář